Jak to všechno začalo
„Teto Maeve! Teto Maeve!“
Vytáhlý mladík s řídkým chmýřím na skráních se přihnal k malému stánku s rybami, chobotnicemi a jinou mořskou havětí jako velká voda. Sotva popadal dech, tváře měl rychlým během rozpálené do červena a očima ostražitě těkal kolem sebe. Zmoženě se opřel o pult. Srdce mu zběsile tlouklo. Žena s prokvetlým copem leknutím upustila koš se škeblemi, až se tmavé lastury rozkutálely po ulici.
„Proboha, Fergusi, málem jsem z tebe měla smrt. Co se stalo? A kde je Robert?“
„Verbíři,“ vydechl. „Odvedli ho.“
Maeve zbledla.
„Kam?“ zeptala se bezbarvým hlasem. Za těch pár okamžiků zestárla o několik let.
„Já nevím, teto Maeve. Asi na nábřeží.“
„Zůstaň tu! Pohlídáš mi krám,“ řekla. „Jinak tě taky odvedou.“ Na nic nečekala, popadla omšelý kabát, který si přehodila přes ramena, a než ji Fergus stačil zadržet, chvatně zamířila přes lidnaté náměstí. Z rybího trhu to nebylo na nábřeží daleko, ale v cestě jí stál nespočet stánků a hloučky handrkujících se lidí, kteří se pramálo starali o chvátající rybářku.
Jako malé děvčátko viděla, jak chlapi s holemi v rukou, kterým velel mladíček v parádní uniformě, vtrhli na trh a násilím odvedli všechny muže i nedorostlé chlapce, kteří jim padli do spárů, aby do úmoru dřeli pod neustálým dozorem devítiocasé kočky na palubách válečných lodí. Když byla starší, přitáhl do města růžolící seržant s malým bubeníčkem. Za neúnavného bubnování prozpěvoval na náměstí veselé písničky a lákal mládence na sklenku pálenky, aby jim za úpis nasliboval zlaté oči. Jen málo z těch, které odvedl, se vrátilo zpátky. Hrdlo měla stažené úzkostí, že by měl takový osud potkat i jejího syna.
Spatřila ho právě ve chvíli, kdy námořníci v lakovaných svátečních kloboucích prováděli odvedence kolem provaznictví k nábřeží, a výhrůžně se rozhlíželi kolem sebe. Stejně jako před lety i teď třímali v rukou sukovice a v jejich čele kráčel poručík v modrém kabátě s blýskavými knoflíky. Ti, které míjeli, se jim vyhýbali širokým obloukem, aby jim také nepadli do rukou. Odvedenců nebylo zatím víc než sedm nebo osm, nejstaršímu táhlo sotva na dvacet a její syn z nich byl zdaleka nejmladší. Jeho ryšavá kštice mezi ostatními doslova zářila. V chlapcově obličeji se rýsovalo několik fialových modřin.
V Maeve se probudila lvice.
„Roberte!“ vykřikla a dřív, než stačil kdokoliv zasáhnout, se vrhla mezi námořníky. Popadla svého syna za rukáv u kabátu. V jeho obličeji se objevil výraz překvapení, který se mísil s neskrývanými obavami.
„Mámo, co tady děláš?“ vydechl.
„Pojď. Máme práci,“ řekla, ale to už se banda námořníků z jejího vpádu vzpamatovala.
„Okamžitě tu ženu odveďte!“ rozkřikl se poručík, až mu hlas rozčilením přeskakoval do fistule. Dva páry silných paží ji od Roberta odtrhly a vlekly ji stranou.
„Nechte ji být!“
„Ticho! Jestli tě nemám zase přetáhnout, spratku!“ obořil se na chlapce bocman.
Maeve se marně snažila námořníkům vyprostit, zatím co dva nebo tři jiní holemi zatlačili Roberta zpět k ostatním odvedencům.
„Přece ho nemůžete odvést! Vždyť je ještě chlapec!“ Konečně se jí podařilo vyškubnout. V posledním zoufalém pokusu se vrhla před mladého poručíka. „Pane důstojníku, proboha vás prosím, neodvádějte mi ho. Muže mi moře vzalo, neberte mi i syna! Prosím vás...“
„Vy dva! Řekl jsem, že máte tu ženskou odvést! Ostatní, jdeme!“ zavelel, ani se na ni nepodíval.
Už se hrubiánům nebránila. Jako opařená zůstala stát uprostřed cesty a prošedivělé prameny vlasů jí poletovaly kolem strhaného obličeje. Malátně zvedla ruku na rozloučenou, když se Robert naposledy ohlédl. Jako z dálky slyšela Fergusův hlas.
„Už mu nepomůžeš, teto Maeve. Pojď. Odvedu tě domů.“